Tak jsem se účastnil debaty, kde se hodnotilo určité téma z historie. Zazněly odvážné interpretace, které jsem já osobně považoval za krajně nepravděpodobné. Reagoval jsem odmítavě fakty, respektive tím, co myslím, že je v této věci za fakta považováno. Vtažen do debaty jsem se v zápalu diskuse stal militantem názoru (formulováno provokativně): co nemůžeme dokázat neexistuje. Z druhé strany stála argumentace (i zde má provokativní formulace): co nemůžeme vyloučit existuje.
Dva přístupy k světu, oba ostré jako břitva. Na jednom pólu: co nemůžeme vyloučit existuje, na druhém pólu: co nemůžeme dokázat neexistuje. Který má pravdu? Víme, že svět je ve své komplexnosti nepoznatelný, a tedy takto vyspekulovaná dualita je jen konstruktem. Ostatně realita se pramálo stará o naše schopnosti ji poznávat, existuje si samo o sobě. Přesto, jsou to dva modely, které hovoří o vztahu poznání a reality, a my potřebujeme poznávat. Myslím, že jejich praktická použitelnost leží někde mezi těmito póly a možná na vícero místech současně. A v závislosti na tom, s čím se utkáváme a co chceme řešit.
První pól má dar kreativity. Pomůže vymyslet letadlo i když celá akademie věd tvrdí, že předměty těžší vzduchu prostě létat nemohou. A taky může vymyslet pěkně vypečenou teorii spiknutí poštovních doručovatelů a jiných spřísahanců.
Druhý pól je kritický konzervativec. Co funguje neměnit, každá změna bude k horšímu. Na tomhle pólu to letadlo asi nevymyslíme. Ale na druhou stranu asi také nesedneme na lep nějakému falešnému proroku či obchodníku s deštěm.
Oba báječné nástroje pro uchopení světa, umíme-li v pravou chvíli sáhnout po tom vhodném a pracovat s ním, aniž bychom pozapomínali na ten druhý, který nám umožní alternativní pohled. Nesmí nás ovšem chytit deprese z toho, jak málo jsme schopni poznat, stejně jako pýcha na naše poznávací schopnosti.
A jak to máte vy? Jste spíše dokazovači nebo nevylučovači?
.png)
